Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na Batmana od Matta Reevese si budeme muset počkat ještě alespoň šest měsíců, ale jeho fanoušci si mohou čas čekání zkrátit velmi povedeným dvojdílným filmem. Kresleným? Samozřejmě, jakým jiným. Batmanovské animáky mají oproti hrané produkci povětšinou jednu velkou výhodu. Zůstávají věrny předloze. Nemusejí přicházet s něčím novým. Díky tomu, že nejsou pod takovým tlakem mainstreamového diváka, mohou být samy sebou. A takový je i "Batman: The Long Halloween". Pro mnohé jeden z nejkultovnějších sešitů s logem netopýra.
Oproti hraným verzím Batmana se tu nemuselo vymýšlet nic navíc. Ať už jde o vizuální preciznost Tima Burtona nebo realističnost Christophera Nolana. "Batman: The Long Halloween" je velmi věrnou adaptací komiksu a oproti jiným filmům, které staví na megalomanských soubojích, se tu vracíme i k tomu, čím byl vždy Batman specifický. Film je ve svém jádru velmi povedenou noirovou detektivkou a věřím, že pokud neznáte předlohu, tak si velmi užijete právě zápletku.
Příběh se točí kolem vražd, které započínají v den svátku mrtvých a pak s každým dalším svátkem pokračují. Ať už jde o Díkuvzdání, Vánoce nebo Den matek. Vždy za velmi specifických okolností umírá člověk, na místě je nalezena zbraň a předmět odkazující k danému svátku. Proto se začne vrahovi přezdívat sváteční vrah. Výběr obětí není náhodný. Většinou jde o lidi, kteří jsou z okolí rodiny Falcone. To je nejmocnější mafiánská rodina Gothamu, kterou vede „kmotr“ Carmine Falcone. Batman tu musí nejen rozlousknout záhadu vražd, ale i čelit svým tradičním soupeřům, kteří se do vyšetřování zaplétají. Více prozrazovat nebudu.
O tom, že nejde o nějaké dětské vyprávění, ale celkem sofistikovanou depresivní detektivku, která si nebere servítky, svědčí i PG raiting, který je u prvního dílu třináct let a u druhého dokonce „erkový“, tedy jen pro plnoleté. Nejde tu zdaleka jen o násilí a krev. Do obou dílů se podařilo procpat temnotu a tíživost, která by byla pro dětské publikum přeci jen za hranou.
Zpracování animace skvěle sedne do nočního Gothamu, ve kterém povětšinou prší, akční scény jsou celkem střízlivé, ale současně zábavné, a hudba skvěle dobarvuje atmosféru. V tomto ohledu nemám žádných výtek. Problémem by pro některé mohlo být to, že film počítá s tím, že o DC světě něco víte, takže se nijak nezabývá představováním postav. Očekává se, že divák je alespoň mírně pokročilý.
DC tu nenápadně buduje něco, co se Marvelu zatím nepodařilo. Dospělé animáky, které sice nebudují nějaké vnitřně semknuté universum, ale dokáží celkem věrně převyprávět kultovní komiksové sešity. Může se zdát, že stojí trochu mimo hlavní proud, ale pro fanouškovskou základnu tak tvoří mnohem ryzejší hodnotu. Rozhodně se to dá konstatovat při pohledu na hrané filmy, které mají velmi kolísavou kvalitu.
Nejlepší filmová kreslená adaptace klasického komiksu v roce 2021.
7,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
USA, 2021, 85 min Režie: Chris Palmer Předloha: Jeph Loeb (komiks) Scénář: Tim Sheridan Hudba: Michael Gatt Hrají: Josh Duhamel, Jack Quaid, Jensen Ackles, Alyssa Diaz, Titus Welliver, Billy Burke, David Dastmalchian, Troy Baker, Fred Tatasciore, Amy Landecker, Naya Rivera, Jim Pirri, Alastair Duncan, Gary LeRoi Gray, Frances Callier (méně) Produkce: Kimberly S. Moreau
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.