Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na Batmana od Matta Reevese si budeme muset počkat ještě alespoň šest měsíců, ale jeho fanoušci si mohou čas čekání zkrátit velmi povedeným dvojdílným filmem. Kresleným? Samozřejmě, jakým jiným. Batmanovské animáky mají oproti hrané produkci povětšinou jednu velkou výhodu. Zůstávají věrny předloze. Nemusejí přicházet s něčím novým. Díky tomu, že nejsou pod takovým tlakem mainstreamového diváka, mohou být samy sebou. A takový je i "Batman: The Long Halloween". Pro mnohé jeden z nejkultovnějších sešitů s logem netopýra.
Oproti hraným verzím Batmana se tu nemuselo vymýšlet nic navíc. Ať už jde o vizuální preciznost Tima Burtona nebo realističnost Christophera Nolana. "Batman: The Long Halloween" je velmi věrnou adaptací komiksu a oproti jiným filmům, které staví na megalomanských soubojích, se tu vracíme i k tomu, čím byl vždy Batman specifický. Film je ve svém jádru velmi povedenou noirovou detektivkou a věřím, že pokud neznáte předlohu, tak si velmi užijete právě zápletku.
Příběh se točí kolem vražd, které započínají v den svátku mrtvých a pak s každým dalším svátkem pokračují. Ať už jde o Díkuvzdání, Vánoce nebo Den matek. Vždy za velmi specifických okolností umírá člověk, na místě je nalezena zbraň a předmět odkazující k danému svátku. Proto se začne vrahovi přezdívat sváteční vrah. Výběr obětí není náhodný. Většinou jde o lidi, kteří jsou z okolí rodiny Falcone. To je nejmocnější mafiánská rodina Gothamu, kterou vede „kmotr“ Carmine Falcone. Batman tu musí nejen rozlousknout záhadu vražd, ale i čelit svým tradičním soupeřům, kteří se do vyšetřování zaplétají. Více prozrazovat nebudu.
O tom, že nejde o nějaké dětské vyprávění, ale celkem sofistikovanou depresivní detektivku, která si nebere servítky, svědčí i PG raiting, který je u prvního dílu třináct let a u druhého dokonce „erkový“, tedy jen pro plnoleté. Nejde tu zdaleka jen o násilí a krev. Do obou dílů se podařilo procpat temnotu a tíživost, která by byla pro dětské publikum přeci jen za hranou.
Zpracování animace skvěle sedne do nočního Gothamu, ve kterém povětšinou prší, akční scény jsou celkem střízlivé, ale současně zábavné, a hudba skvěle dobarvuje atmosféru. V tomto ohledu nemám žádných výtek. Problémem by pro některé mohlo být to, že film počítá s tím, že o DC světě něco víte, takže se nijak nezabývá představováním postav. Očekává se, že divák je alespoň mírně pokročilý.
DC tu nenápadně buduje něco, co se Marvelu zatím nepodařilo. Dospělé animáky, které sice nebudují nějaké vnitřně semknuté universum, ale dokáží celkem věrně převyprávět kultovní komiksové sešity. Může se zdát, že stojí trochu mimo hlavní proud, ale pro fanouškovskou základnu tak tvoří mnohem ryzejší hodnotu. Rozhodně se to dá konstatovat při pohledu na hrané filmy, které mají velmi kolísavou kvalitu.
Nejlepší filmová kreslená adaptace klasického komiksu v roce 2021.
7,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
USA, 2021, 85 min Režie: Chris Palmer Předloha: Jeph Loeb (komiks) Scénář: Tim Sheridan Hudba: Michael Gatt Hrají: Josh Duhamel, Jack Quaid, Jensen Ackles, Alyssa Diaz, Titus Welliver, Billy Burke, David Dastmalchian, Troy Baker, Fred Tatasciore, Amy Landecker, Naya Rivera, Jim Pirri, Alastair Duncan, Gary LeRoi Gray, Frances Callier (méně) Produkce: Kimberly S. Moreau
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.